Jak jsem v Datartu (ne)kupoval mp3 přehrávač
Někteří lidé svou práci milují, jiní pracují především kvůli dovolené a jiní nenávidí všechno a všechny, kdo s jejich prací souvisí, jinak si to prostě nedovedu vystvětlit.
Jednoho dne jsem se rozhodl zakoupit mp3 přehrávač. To se snádno řekne, ale hůř udělá.
Podpora výrobců levných značek mp3 přehrávačů v Česku je tristní. Všichni online prodejci, na které jsem natrefil, zřejmě podnikají systémem backorder a od objednání po doručení ke mně domů, do prdelákova, uběhnou minimálně 4 dny. V lepším případě. To nezkousnu, svrbí mě uši, chci to hned. Taky neexistuje žádné předváděcí centrum, kde je možné přístroj vyzkoušet. V minulosti jsem už s koupí pytlovaného zajíce značně prohloupil a nerad bych se ocitl v téže řece znovu.
V tomto rozpoložení jsem se nacházel, když jsem vstupoval do prodejny Datart na Národní v Praze. Mé odhodlání neodejít z obchodu bez přehrávače by se dalo označit přinejmenším jako “vysoké”.
Vešel jsem dovnitř a zamířil k poměrně velkému pultu, ke kterému bylo pomocí zakroucených ocelových drátů připevněno množství mp3 přehrávačů. Nějakou dobu jsem je očumoval a zjistil jsem, že jsou to buď makety, nebo v nich možná není baterie. Tak či tak, ani jeden nešel zapnout. Ještě chvíli jsem ohmatával přidrátované mrzáčky v naději, že k pultu dorazí prodavač.
Vydržel jsem to asi pět minut a pak jsem se vydal osudu na pomoc. Opodál týpek v Datart tričku zrovna hustil cosi o moderním 40 gigabajtovém harddisku do nějakého pána, který se usilovně snažil vypadat, jako že každou chvíli vytáhne z kapsy 5 Tomášů Gariků a odnese si domů jakýsi pokroucený high-end notebook od firmy Acer. Další prodavač stál vedle a kýval hlavou, zřejmě záložník, kdyby kolega vypadl z konceptu.
Tyhle dva jsem odepsal a zamířil jsem k vedlejšímu pultu, kde nebyl žádný zákazník a mladý Datarťan tam oblažoval svými moudry asi stejně starou kolegyni. Mohlo jim být tak dvacet dva, plus mínus. Zastavil jsem se asi metr od nich a zdvořile čekal, až domluví. Asi po půl minutě se ke mně spíkr otočil a zazněl následující rozhovor:
Datartman: (čumí na mě)
Já: Dobrý den, prosím vás, mohl byste mi ukázat jeden z támhletěch mp3 přehrávačů?
Datartman: (kyne rukou směrem k přehrávačům) Se koukněte.
Já: Chtěl bych si důkladně prohlídnout konkrétní model, podívat se jaká jsou k tomu sluchátka…
Datartman: (šourá se k pultu) Sluchátka sou v ceně.
V tuhle chvíli mi začal ten být ten jeliman značně nesympatický.
Já: Rád bych se podíval, jak se s přehrávačem pracuje a tohle jsou asi makety.
Datartman: Ty sou pravý, makety nemáme.
Já: A můžete ho zapnout? Nejde mi to, asi nevím, jak na to.
Datartman: Sou vybitý baterky.
Já: A jak se můžu dozvědět, jestli mi vyhovuje ovládání?
Datartman: Můžu se podívat do manuálu, jestli tam nebudou vobrázky. Ale spíš tam nebudou.
(velice pomalu hledá manuál, listuje v něm… nasazuje vítězoslavný úsměv) Nejsou tam.
Já: A můžeme tedy nabít baterii?
Datartman: (ještě vítězoslavněji ukazuje obsah krabice) Nemůžem, není tam nabíječka, nabíjí se to přes počítač… úezbéčkem.
Já: (ukazuju na cca 50cm vzdálený počítač) Nabijte to teda na tomhle.
Datartman: To nejde, tohle je pokladna, musel bych dozadu a určitě je k němu připojenýho něco jinýho.
V tuhle chvíli jsem zaváhal, jestli mu nemám jednu natáhnout, ale ještě jsem to nevzdal.
Já: Tímhle způsobem asi prodáte hodně přehrávačů, co? Copak si to někdo koupí, když to nemůže vyzkoušet?
Datartman: (zjevně povznesen nad tak malicherné starosti jako prodej zboží) Když je to nabitý, tak si s tim lidi pořád hrajou.
Já: (na tohle chvíli hledám argument) Neboli vám vadí, když si to zákazník může vyzkoušet?
Datartman: Voni to totiž lidi kradou, když viděj, že to funguje!
Vím, teď jsem měl toho fracka seřvat ať to kouká nabít nebo ať přivede vedoucího. Ale nějak mě přešla chuť studovat přehrávač pod dohledem tohohle podržtašky a jeho šéfa. Se slovy “Tak co se dá dělat” jsem se poroučel a neodvážil jsem se od dveří ohlédnout, abych třeba na prodavačově tváři neviděl vítězoslavný úsměv.