Nepál 2005
11.-12.9. Kathmandu
Do Nepálu jsme přijeli z Indie, přes hraniční přechod v Sunauli (naše předchozí putování je v našem cestopisu z Indie). Ve vlaku v Indii jsme potkali pár turistů, se kterými jsme si pronajali džíp do Kathmandu. Cesta byla mnohem pohodlnější než autobusem, i silnice měla na asijské poměry vynikající asfalt, ale vedla pořád do kopce a ty neustálé zatáčky se nedaly vydržet. Krajina byla ovšem nádherná, bohužel byla brzy tma a nedalo se moc fotit. V Kathmandu je kupodivu klid, čistý vzduch a nízká teplota. Pronajímáme si luxusní pokoj za 200 nepálských rupií (1 rupie = 0,35 CZK).
Nepálci jsou strašně milí lidé. Usmívají se a žertují a nejsou vůbec tak vlezlí jako Indové. Úplně se stydíme za svůj v Dillí naučený přístup ignorovat všechny lidi kolem a nikomu nevěřit. Kathmandu je nádherné město, spousta obchůdků, domy ve zvláštním stylu, jiném než ty v Indii. Koupil jsem si microfleece mikinu za 200 rupií. Je na ní vyšité logo The North Face, ale patrně ho tam vyšil před pár dny nějaký Nepálec na šicím stroji.
13.-17.9. Jiri
Náš plán byl dojít pěšky do Mount Everest Base Campu. V rámci lepší aklimatizace, kvůli menšímu množství turistů a v neposlední řadě nižší ceně, jsme chtěli začít trek ve vesnici Jiri, odkud to trvá pěšky asi 7 dní do Solu Khumbu (Sagarmatha National Park). Do Jiri tedy jedeme busem, brzy ráno. Hlavní silnice z Kathmandu do Jiri je široká asi jako asfaltová lesní cesta u nás, akorát má mnohem horší asfalt. Autobus je v úplně desolátním stavu, každých 500m je zatáčka o 180 stupňů a celková vzdálenost 140km trvá ujet 10 hodin. Naštěstí na mě něco leze, mám horečku, takže skoro celou cestu spím. Ještě v autobuse nás odchytává podnikavý hoteliér, který umí několik nepoužitelných vět česky.
Několik dní jsem strávil s vysokou horečkou v hotelu Sagarmatha. Terezka dělá menší výlety do okolí. Mezitím nám z hotelového pokoje zmizelo 2500 rupií a 20 dolarů. Majitel sice udělal scénu a prošacoval všechny zaměstnance, ale nic se nenašlo. Jídlo v hotelu je navíc předražené, takže to vypadá, že nám na trek nezbývají žádné peníze. Ach jo.
Po třech dnech mě napadlo si vzít antibiotika a ejhle, that is the magic. Je mi trochu líp, ale na trek to nevidím, vrátíme se na pár dní do Kathmandu.
18.9. z Jiri do Kathmandu
Jedeme opět autobusem stejnou cestou, kterou jsme přijeli. Kupujeme si jízdenky do “Supper express” busu (to není překlep), kterému tatáž cesta trvá o dvě hodiny méně. Mysleli jsme, že bude mít méně stanic, nebo pojede zkratkou, ale trik byl v tom, že byl menší a mohl řezat zatáčky rychleji, aniž by se převrátil. Dva Nepálci blili z oken.
V Nepálu je tak trochu občanská válka, takže přibližně jednou za hodinu autobus zastaví na zátarasu, kde stojí třeba 30 vojáků se samopaly + několik snajprů a že jako všichni ven a prohlídka zavazadel. Naštěstí po turistech vůbec nejdou, na nás jenom mávají (hlavně na Terezu). Zatím nás taky vždycky zastavili vládní vojáci, uvidíme, jestli stejné vychování mají i Maoisti. Nicméně jsme si v nějakém místním protivládním plátku přečetli, že i vojáci občas zastřelí někoho jen tak ze srandy, USA prý pro porušování lidských práv uvalily na Nepál embargo dovozu zbraní.
19.9. Kathmandu, Swayambunath
Jsme zase v hotelu, dnes odpočívám a stonám. Terezka se vydala ke Swayambunath stupě, buddhistickému templu, na vysokém kopci nad Kathmandu, na který nutno vylézt po schodech. Kolem stupy žily velmi drzé opice, které Terezu násilně prohledaly, zda před nimi neukrývá laskominu.
20.9. Kathmandu, Pashupatinah
Dnes jsme se šli podívat pro změnu na hinduistický chrám Pashupatinah. Hned u brány jsme zaplatili 250 rupií vstupné, abychom u vchodu do chrámu zjistili, že nehinduistům je vstup zakázán. Tím lze zároveň inkasovat peníze a zároveň nemít svatostánek plný čumilů. Jak indické! Viděli jsme alespoň gháty – schody do řeky, na kterých probíhají hinduistické rituály a na druhé straně řeky pohřební místa – speciální podstavce, na které se postaví hranice, na hranici se položí mrtvola v bílém rubáši a zaplatí se jakémusi odborníkovi, který zapálí oheň a šikovně to prošťouchává pohrabáčem. Pozůstalí celý rituál sledují a truchlí.
Blízko Pashupatinahu je největší budhistická stupa na světě, Budnath stupa. Ačkoliv poněkud zkažená turisty, mladí mniši žebrají o peníze, z reproduktorů hrají remasterované modlitby na CD, atmosféra je příjemná.
21.-22.9. Kathmandu, zoo
Další odpočinkový den. Tereza málem šlápla do mrtvého psa. Ležel na ulici v Kathmandu, všichni ho překračovali a čumák měl v louži. Odpoledne jsme potkali rikšu, která vezla 3 pytle, ze kterých koukaly kozí nohy. Veselé město.
Jedeme do jediného zoo v Nepálu. Je poměrně malé, ale je tu velké množství původní nepálské fauny. Ačkoliv jsou tam po 100 metrech cedule “Nedráždit, nekrmit a nekřičet na zvířata”, převážná většina Nepálců trávila čas bušením na klece, pokřikováním a syčením na zdeptaná zvířata a odhazováním smažených brambůrek do výběhů.
Koupili jsme si letenku do Lukly na zítra 9:40. Večer jsme volali do aerolinek, abychom potvrdili let a tam nám řekli, že letíme už v 8:05, tak nevím.
23.-24.9. Letiště
V letu v 8:05 nejsme na seznamu. Čekáme tedy na let 9:40, tam už na seznamu jsme, ale let je odložen a posléze kvůli špatnému počasí zrušen (v Lonely Planet se píše: “Nepali pilots say: Clouds in Nepal have rocks in them.”). Tereze je navíc špatně, dostala rýmu a bolí ji v krku. Vracíme se do hotelu. Bereme s sebou párek Francouzů, kterým imponovala cena, kterou jsme v našem hotelu usmlouvali.
24.9. Lukla
Tak dnes se konečně zadařilo! Nastoupili jsme do poněkud odrbaného dvouvrtulového letadla pro cca 15 cestujících. Vyfasovali jsme bonbon a vatu do uší a mohli sledovat pilota, jak cosi utahuje na kokpitu. Let proběhl výborně, výhled byl nádherný. Jen při přistání jsem trochu znervózněl, když cílové město s letištěm a okolními horami zmizelo v mracích a mlze. Piloty to ovšem nerozhodilo ani v nejmenším, posledních pár set metrů nejspíš létají po paměti. Runway je do prudkého kopce a začíná na jakémsi útesu. Pikantní bude zpáteční let, kdy se letadlo rozjede z prudkého kopce dolů a jeho start bude ukončen pádem z útesu. Ale šťastně vyrážíme na trek, takže nás takové prkotiny netrápí.
Zastavujeme na oběd v jakési vesničce a potkáváme párek Angličanů, které jsme potkali v Jiri. Oni mezitím, co jsme se kurýrovali v Kathmandu akorát stihli dojít do Lukly. Ukázalo se, že jsme měli štěstí v neštěstí, jelikož v místech, kudy jsme taky plánovali jít, byli přepadeni Maoisty a okradeni každý o 10 tisíc rupií! Prý Maoisti okradli všechny, kteří tamtudy šli, kromě jakéhosi Ira, který prohlásil, že peníze nedá, poněvadž sám má málo a ačkoliv mu slíbili rozbít hlavu velkým kamenem, nakonec se probil bez většího zranění i se svými penězi.
Ceny jsou tu poněkud vyšší. Obědval jsem smaženou rýži se zeleninou, tedy poměrně skromně, ačkoliv toho bylo hodně a platil jsem 100 rupií. Za ubytování pro dva s měkkou postelí a mezerami v dřevěné stěně, kudy táhlo dovnitř, platíme 50 rupií.
25.9. Sagarmatha National Park, Namche Bazaar (3440 m.n.m.)
Dnes jsme zamířili do Namche. Ze začátku byla cesta stejně pohodová jako včera, honily se nám hlavou myšlenky typu: “To je teda zajímavý, jak to pěkně ubíhá, průvodce z toho dělají vědu”. Pak se to ale nějak zvrtlo a na posledním úseku cesty, kdy jsme zdolali 600m převýšení, jsme prošli menší krizí. Naštěstí jsme při přechodu jednoho potoka objevili několik kg mrkve, kterou tam patrně ztratil některý z nosičů. Hlupáci, kteří tudy šli před námi, nepochopili význam situace, nepopadli příležitost za pačesy a nechali mrkev mrkví, tedy nám.
Radost z úlovku nám poskytla psychickou podporu na prvních 350 metrů, zbytek jsme dojeli na čokoládu. V Namche je všechno strašně drahý. Nocleh se dá pořídit za 100 rupií, ale zdá se tu pravidlem, že člověk musí v daném hotelu i jíst, jinak mu naúčtují dalších 500 rupií navíc.
26.9. Namche Bazaar, aklimatizace
Oba máme příznaky horské nemoci, a tak zůstáváme v Namche, což bylo ostatně v plánu. Ze strachu před zimou si kupujeme dva svetry z jačí vlny, páchnoucí naftalínem. Trhovkyně kvílí něco o tom, jak strávila dlouhé dny pletením svetru při svíčkách a demonstruje těžký osud ukázkou prasklých žilek v oku (později jsme se dozvěděli, že všechny svetry se dováží z Kathmandu vrtulníkem).
Je tu i internet, ale jen satelitní připojení, takže sice fofr, ale stojí 450 rupií za 30 minut. Dal jsem si jačí steak – byly to kousky masa jako do guláše a bylo to dost tuhé, jak asi nebyl nejmladší.
27.9. cesta do Tengboche (3870 m.n.m.)
Nový den jsem přivítal sračkou, jak nejspíš nebyl ani nejčerstvější, nebo možná na něco umřel, jelikož místní Šerpové jsou buddhisté a teoreticky by neměli zabít živého tvora. Je krásné počasí, vyrážíme do Tengboche. V druhé půlce cesty mám opět krizi, funím do vrchu jak lokomotiva a Terezka kolem mě poskakuje jako kamzík a nabízí, že mi vezme batoh. Vostuda. Vrchol kopce se ztrácí v mracích, a tak se ptáme místních, jak daleko ještě je do Tengboche. Přestože říkají, že 25 minut, jdeme ještě více než hodinu.
V Tengboche máme příležitost shlédnout bohoslužbu v místním buddhistickém klášteře. Troubení na velké mořské ulity přivolá všechny mnichy z okolí kláštera. Ty, co jsou doma, ty, co nosí vodu, i ty, kteří hrají s místními lidmi volejbal. Všichni se sesednou do svatyně kláštera, zpívají motlitby a hrají na bubny a různé dechově-frkavé nástroje, zvonky a činely. Celý obřad trvá asi 2 hodiny a je několikrát přerušen pitím čaje. Přihlížející turisté netuší, jak dlouho bude bohoslužba trvat a co se bude dít a postupně odpadávají. Zůstává tvrdé jádro, tj. my, další asi 4 turisté a pár Nepálců včetně jakéhosi mecenáše kláštera, který má povolení obřad fotografovat a který daroval kýchající Terezce kapesníky. V závěru obřadu shromáždil jeden z mnichů v koutě místnosti větší množství poměrně luxusního jídla, sýry, sušenky, bonbóny, čokolády, apod. Nepodařilo se mi zjistit, k čemu to je. Jestli si po skončení ceremonie mniši dají pořádnou žranici, jestli je to oběť bohům, nebo jestli se na to budou týden koukat a trénovat odříkání světských požitků…
28.9.-1.10. Tengboche
Terezka je nastydlá, má horečku, takže zůstáváme v Tengboche. Potkáváme tu každý den spoustu zajímavých lidí, diskutujeme na nejrůznější témata od trekování v horách se dvěma Švédy, po sociální systém v Singapuru s několika Malajci.
Mám problémy s výškou, stále lapám po dechu, i když ujdu jen pár kroků do kopce. Pozorujeme každodenní život místních mnichů – jsou to šprýmaři a jsou moc milí. Kolem dokola je bujná vegetace, rostou tu břízy s tmavou kůrou a obrovské množství nejrůznějšího barevného plevele. Z Tengboche je výborný výhled na Mount Everest, za těch několik dní jsme si užili pár hodin, kdy klesly mraky a ukázal se v celé kráse.
2.10. Pangboche (3900 m.n.m.)
Konečně jsme “jakž takž” OK, tak se přesunujeme přes údolí do Pangboche. Ubytováváme se v Himalaya Logde, kde zjišťumeme, že její majitel Nema Darjee Sherpa zdolal Kanchengungu, jednu z nejtěžších osmitisícovek a v roce 1978 si ho najali Reinhold Messner a Peter Habeler jako nosiče kyslíkových lahví (on sám samozřejmě láhev nepoužíval). Na stěnách ve společenské místnosti měl spoustu fotografií s oběma velikány.
3.10. Ama Dablam Base Camp (5300 m.n.m.)
To nás inspirovalo, vzmužili jsme se, ráno brzy vstali a vyrazili po svazích Ama Dablam. Počasí nám příliš nepřálo, ale za zhruba 3 a půl hodiny jsme zahlédli stany horolezců a mohli jsme si udělat zářez na pažbě, čítající 5300 metrů. Oba vrcholy Amy Dablam (6856 m.n.m.) se nám ztrácely v mracích, ale přesto pohled pro bohy! Polkli jsme 200g čokoládu a vyrazili zpět.
4.-5.10. Dingboche (4300 m.n.m.), Chukung (4750 m.n.m.)
Zase šlapeme směrem vzhůru. Přespáváme v Dingboche za 70 rupií (párek Američanů v tom samém hotelu zaplatil 300, jů, už to umíme :). Druhý den ráno vyrážíme do Chukungu. Vzhledem k tomu, že jsme vstali v pět ráno, vidíme a fotíme úchvatné panorama hor. Cestou dolů potkáváme spoustu nahoru jdoucích turistů, kteří budou pozorovat a fotit mlhu.
Vzhledem ke zdržení po cestě, kvůli zdravotním problémům a kvůli pomalé aklimatizaci reálně shledáváme, že nemáme čas potřebný na cestu do Everest Base Campu, jak jsme původně zamýšleli. Místní lidé nás přesvědčují, že výhled z Chukungu je mnohem hezčí než z Kala Pattaru (směrem na Everest) a že Everest Base Camp je jen hromada kamení, odkud není nic vidět. Balíme to a jdeme dolů.
6.-7.10. Phortse, Khumjung
Jdeme skopce. Tedy podle mapy, ve skutečnosti cesta vede vždy 20 m nahoru a 20 m dolů. Poprvé za celý trek se ubytováváme ve společné noclehárně, poněvadž v Phortse Tenga nemají žádné pokoje. Noclehárna je v příjemném malém domečku, vybaveném igelitovou pseudoizolací a večer sedíme v kuchyni s majitelkou a pozorujeme, jak nám vaří na ohni chutnou krmi.
Další den sestupujeme do Namche Bazaaru. Cestou potkáváme opravdové davy turistů, směřujících nahoru, ve skupinách po 20 lidech. Začíná sezóna. Turistů je tu tolik, že předchozí klidná atmosféra, kdy se všichni navzájem zdravili a stejného člověka jsme potkali v několika různých vesnicích, vzala za své. Místo toho se tísníme před každým úzkým místem čekajíce, až přejde dav v protějším směru a uvolní nám cestu. Jsme rádi, že jsme trekovali před sezónou.
V Khumjungu v místním buddhistickém klášteře okukujeme kus hlavy Yettiho, což je ostrstěná část lebky s jakýmsi hřbetem na horní straně, uzavřená v trezoru s dírou s nápisem “Donation”. Přispíváme padesáti rupiemi na údržbu skalpu a hurá do Namche.
8.-9.10. Namche, Monjo, Lukla
Nedoléčená Terezka opět podlehla nástrahám nevlídného prostředí a dostala teplotu. Ráno jí otrnulo, tak pokračujeme dolů, ale v Monjo už je jí zase zle, tak tam zůstáváme přes noc. Zkoušíme si na příští den pronajmout koně, ale je moc drahý, chtějí asi 3500 rupií. Tak si za desetinu ceny raději pronajímáme nosiče, kterému dáváme Terezčin bágl.
Druhý den jsme to doklepali do Lukly a sháníme se po letadle. Nejsme tak vychytralí jako náš polský kamarád Pavol, který zašel přímo za ruským pilotem vrtulníku a řekl mu, že má jen 55 dolarů, a tak ho vzali. My jsme se nechali zastavit jakýmsi uniformovaným podržtaškou v letištní budově, takže jsme platili 95 dolarů za osobu, ačkoliv jsme byli v letadle jen čtyři.
Bylo špatné počasí a pršelo, takže jsme vinou divokého zmítání letadla v turbulencích dorazili do Kathmandu v ještě zuboženějším stavu, než by se po 16denním treku slušelo.
Civilizace! Pořádné jídlo! Sprchá! Kupuju si kartáč na nádobí, aby to v tý sprše vůbec pustilo…
10.-11.10. Kathmandu
Zuřivě nakupujeme dárky domů a užíváme poslední dny v Nepálu. Lekce ve smlouvání a popisy žranic by se mohly táhnout do nekonečna. Zjišťujeme, že ceny sportovního vybavení v Kathmandu jsou minimálně 2x nižší než u nás, takže před cestou do Himalájí rozhodně odložit nákup bund, fleecek, spacáků, apod. a koupit je zde.
Letíme do Dillí. Na letišti jsme prošacováni celkem 3x, pokaždé mi sahají mezi nohy, zda neskrývám zbraň. Stoupám si na váhu a zjišťuju, že jsem za těch 16 dní shodil asi 8 kilo. U letištní budovy nastupujeme do autobusu a po 2 minutách čekání, až se všichni vměstnají dovnitř, jsme odvezeni k asi 30 metrů vzdálenému letadlu (autobus ujel asi 4 délky). Sbohem Nepále! Vivat Air Sahara občerstvení!
Naše podzimní cesta pokračuje cestopisem Indie 2005.
Prožili, vyfotili a sepsali: Honza M. a Tereza A.